Apiterapie na Chocholici 

Rovnováha vzniká sama

Existují světy, které se na první pohled nepotkávají. Svět psychoterapie a svět včel. Jeden pracuje se slovy, tichem a lidskou zkušeností, druhý s bzukotem, vůní vosku a rytmem přírody. A přesto se při hlubším pohledu ukazuje, že oba stojí na velmi podobných principech.

Carl Rogers postavil svůj přístup na důvěře v přirozenou tendenci organismu směřovat k růstu, celistvosti a zdraví, pokud mu k tomu vytvoříme vhodné podmínky. Ne "opravování", ne řízení shora, ale vytváření bezpečného prostoru, ve kterém se může projevit to, co už v člověku je.

Apiterapie – alespoň v podobě, která vychází z respektu ke včelám a přírodním procesům – stojí na stejném předpokladu. Nejde o to "donutit" tělo k uzdravení, ale umožnit mu znovu se naladit na vlastní regulační schopnosti. Včely nejsou nástrojem, ale spolutvůrci prostředí, které podporuje rovnováhu.

V Rogersovské terapii je klíčová bezpodmínečná pozitivní pozornost. Přijetí klienta takového, jaký je, bez snahy ho měnit. Právě v tomto paradoxu – že přijetí otevírá možnost změny – se rodí skutečná transformace. Podobný paradox nacházíme i u včel. Když do jejich života příliš zasahujeme, snažíme se je "optimalizovat", výkon zvyšujeme často na úkor stability. Když jim naopak dopřejeme respekt, prostor a čas, kolonie se sama reguluje, hledá rovnováhu a sílí.

Apidomek se tak může stát jakýmsi neverbálním terapeutickým polem. Klient není analyzován, není hodnocen. Leží, naslouchá, dýchá. Tělo reaguje na vibrace, teplo, vůně, mikroklima. Stejně jako v Rogersovské terapii se zde nic "neděje násilím". Změna – pokud přijde – přichází zevnitř.

Včelstvo jako celek připomíná zdravou osobnost: jednotlivé části mají své role, ale žádná neexistuje izolovaně. Když je narušen vztah mezi částmi, trpí celek. Když je narušeno prostředí, kolabuje i ten nejlepší systém. Rogers mluví o kongruenci – souladu mezi prožíváním, vědomím a chováním. Včelstvo žije v neustálé kongruenci se svým prostředím. Jakmile o ni přijde, přestává fungovat.

Možná právě proto působí setkání se včelami tak silně na lidi, kteří jsou dlouhodobě odpojeni od sebe. Neučí nás slovem, ale přítomností. Neposkytují radu, ale rytmus. Neřeší příběhy, ale vracejí nás do těla.

Apiterapie v tomto pojetí není alternativní léčbou v medicínském smyslu. Je prostorovou zkušeností přijetí. A Rogersovská terapie není jen metodou práce s klientem, ale postojem k životu. V obou případech jde o totéž: důvěru v to, že když vytvoříme správné podmínky, život si cestu najde sám.

Apidomek na Chocholici

Místo pro odpočinek v rytmu včel

V apidomku se člověk ocitá v přímé blízkosti včel, které kolem něj vytvářejí jedinečné mikroklima. Vzduch je prosycen vůní medu, propolisu, vosku a pylu a jemné vibrace včelího společenství působí hluboce uklidňujícím dojmem. Teplo úlů, přirozená cirkulace vzduchu a energie včel vytvářejí harmonické prostředí, kde je možné se plně uvolnit, načerpat novou sílu a nechat na sebe působit blahodárné účinky včelího světa.

Úlový vzduch podporuje dýchací cesty, posiluje imunitu a zlepšuje spánek, zatímco jemné včelí mikrovibrace a elektrostatické pole harmonizují tělesné procesy, stabilizují krevní tlak a podporují trávení. Příjemné infračervené teplo včel uvolňuje svaly, zmírňuje bolest a posiluje vitalitu. Mnozí lidé vnímají i blahodárnou bioenergii včel, která přináší hlubokou relaxaci, duševní pohodu a osvěžující pocit nové energie. Pobyt v apidomku tak nabízí jedinečnou příležitost k odpočinku, regeneraci a celkovému posílení zdraví